Drhání neboli makramé je jednou z nejjednodušších technik ručních prací. Nejsou zapotřebí žádné
pomůcky jako jehly, háčky a podobně. Techniku drhání lze využít při výrobě oděvů, opasků,
kabelek a bytových doplňků.
Podstatou je vázání dvou základních uzlů: uzlu plochého a uzlu žebrového. Opakovaným nebo
kombinovaným vázáním těchto uzlů v různých směrech a pod různými úhly můžeme vytvářet velmi
mnoho variací. K těmto variacím můžeme potom přidávat různé dekorativní prvky, jako např.
josefínské, japonské, turecké, čínské a orientální uzly, ovazování, splétání nebo pikotky.
Jak drhání vzniklo?
"Makramé" je slovo arabského původu označující třepení, třáseň nebo obrubu a svůj původ má
v dávné historii vázání třásní k pevným výrobkům, k němuž se později přidalo vytváření
uzlových vzorů. Nakonec vznikaly celé drhané textilie, které měly ostře vyhraněný působivý
charakter textilních lemů sloužících pro okrasu ubrusů, oltářních rouch a církevních ornátů.
 |
Historie drhání
Dávná historie drhání je mlhavá.Existují některé důkazy o tom, že drhání bylo značně rozšířeno ve
Francii a Itálii patnáctého století. V devatenáctém století bylo nejpopulárnější mezi námořníky,
kteří při svých dlouhých cestách ve volném čase používali různých variací plochého uzlu k dekorativním
a funkčním účelům, jako např. třásní k lodním zvonům, potahů kormidel, stínidel lamp a sítí.
Ale s pronikáním techniky do námořní dopravy začal ústup makramé i z této oblasti.
V počátcích minulého století se začaly objevovat různé užitkové předměty, jako např. opasky,
kabely, vodítka, stahovadla a stínítka, drhané v přísně tradičním provedení a stylu.
V Portugalsku, Mexiku a Ekvádoru ještě dnes místní lidový umělci vyrábějí takové předměty,
jako jsou kabely, šály apod. v národním duchu.
Drháním vznikají i rozsáhlé práce: závěsy na stěny, plastiky.
|