Drhání – technika ručních prací
Drhání neboli makramé je jednou z nejjednodušších technik ručních prací. Nejsou zapotřebí žádné pomůcky jako jehly, háčky a podobně. Techniku drhání lze využít při výrobě oděvů, opasků, kabelek a bytových doplňků.
Podstatou drhání je vázání dvou základních uzlů: uzlu plochého a uzlu žebrového. Opakovaným nebo kombinovaným vázáním těchto uzlů v různých směrech a pod různými úhly můžeme vytvářet velmi mnoho variací. K těmto variacím můžeme potom přidávat různé dekorativní prvky, jako např. josefínské, japonské, turecké, čínské a orientální uzly, ovazování, splétání nebo pikotky.
Jak drhání vzniklo?
„Makramé“ je slovo arabského původu označující třepení, třáseň nebo obrubu a svůj původ má v dávné historii vázání třásní k pevným výrobkům, k němuž se později přidalo vytváření uzlových vzorů. Nakonec vznikaly celé drhané textilie, které měly ostře vyhraněný působivý charakter textilních lemů sloužících pro okrasu ubrusů, oltářních rouch a církevních ornátů.
Historie drhání
Dávná historie drhání je mlhavá. Existují některé důkazy o tom, že drhání bylo značně rozšířeno ve Francii a Itálii patnáctého století. V devatenáctém století bylo nejpopulárnější mezi námořníky, kteří při svých dlouhých cestách ve volném čase používali různých variací plochého uzlu k dekorativním a funkčním účelům, jako např. třásní k lodním zvonům, potahů kormidel, stínidel lamp a sítí. Ale s pronikáním techniky do námořní dopravy začal ústup makramé i z této oblasti.
V počátcích minulého století se začaly objevovat různé užitkové předměty, jako např. opasky, kabely, vodítka, stahovadla a stínítka, drhané v přísně tradičním provedení a stylu. V Portugalsku, Mexiku a Ekvádoru ještě dnes místní lidový umělci vyrábějí takové předměty, jako jsou kabely, šály apod. v národním duchu.
Drháním vznikají i rozsáhlé práce: závěsy na stěny, plastiky.
